Zajímavý kousek od ZIPP

Kolo, je kolo

Upoutávky na webu od Běhen Iceman, Kocour, Kolíkáč mě natolik zlomily, že jsem si to chtěl s nimi vyzkoušet taky někde. Při jednom ze dvou společných běžeckých setkáních s duem Ko-Ko, Kolík zmínil, že na Silvestra se běží sprint na 3,4km v Riegrových sadech, hned bylo jasné tam bude má premiéra.

Do Riegrových sadů odjíždím s velmi dobrou náladou, uvidím Quita a protáhnu Kolíka při závodě! Quit bohužel nedorazil, dal přednost přípravě na noční dovádění, ale Kolík nezklamal a je tady s celou rodinkou.

Dvacet minut před startem si jdeme proběhnout aspoň malý okruh, potkáváme členy z Hisport teamu a další borce, někteří mají na tretrách kolíky! Někteří mají jen krátké trenýrky a tílko! Jo připomínám, bylo pod nulou! Starťák absolutně nemám, na rozdíl od Kolíka jen mám obavy aby má třísla vydržela a abych se někde nesmotal.

Řadíme se pěkně na chvost startovního pole, prostě tam kde nejspíš doběhneme. Hned od startu to nechci hnát, ale je to docela úprk, chytím se triatleta z Hisport teamu, kterého se držím i v prvním výběhu po sněhu, ale cítím, že tempo je rychlé tak zvolňuju, propadám se až do čtyřčlenné skupinky ze které si už, ale nechci vystoupit. Při seběhu po sněhu do cíle prvního malého okruhu dost riskuju, ale ustál jsem to.

Do prvního ze dvou velkých okruhů vbíhám jako poslední korálek našeho kvinteta, moc se nemačkám prostě nevím jak běžet, protože Kolíkáče nevidím a nemám měřítko jen své pocity. Přece jen si řeknu, že je to jen něco přes 3km a nemá cenu se moc šetřit, prodlužuji krok a na konci prvního zahřívacího kopečku jdu na třetí místo naší skupinky, pak následuje rovinka, kde se vydýchávám a srovnávám dech, v následném prudkém seběhu, který je naštěstí po mokrém asfaltu, to pouštím až mám obavy abych nepřepadl, díky tomuto spuštění se, dávám další dva borce, sice veterány, ale dobrý. Kopec do cílového prostoru dost klouže, je celý na sněhu a jak psal Soused má 13%, nezbývá než zkrátit krok a zvýšit frekvenci.

Do posledního okruhu už vbíhám s tím, že stačí vyběhnout jeden brdek, jeden kopec a jsem v cíli tak to napálím! To taky dělám. Pěkně se zahlcuju a začínám po vyběhnutí brdku sípat jak správný astmatik, rovinka je tedy zase srovnávací, seběh pouštím ještě více než v prvním okruhu (to mě budou bolet stehna..), ale tady neplatí, že z kopce se člověk srovná, potřeboval bych teď zařadit volnoběh, prostě nešlapat! To bohužel v běhu nejde a musím si to přetrpět. Přede mnou nikoho moc nevidím, proto se nikam v posledním kopci neženu, ale pak mě probudí povzbuzování jednoho z diváků, který povzbuzuje kolegu za mnou slovy : „Makej, dej toho mladýho a ukaž mu to za veterány! „ Tato slova mě nakopla, prodlužuju krok, párkrát podklouznu, ale kopec vyletím a do cíle vbíhám v čase 14:21 nikým neohrožován!

Kolík po chvilce doběhne také. Pocit je nádherný, ale kolo je prostě kolo, tam se dá přestat šlapat.

Cukrák byl bomba!

Jak na Nový rok, tak po celý rok. Abych si zajistil co nejlepší podmínky pro začátek dalšího roku musel jsem vylézt ze své medvědí nory, kde se kvalitně skoro dva měsíce jen cpu, válím a lítám kolem dětí. Vše co jsem měl najeté z listopadu je pryč, břicho narostlo do rozměrů, že jej můžu nazývat Homrem, svaly spadly do své oblíbené ochablé formy. Velmi rád přijímám nabídky Kolíkáče na večerní běhy kolem přehrady, kde si také užívám společnosti Kocoura. Stává se ze mě nefalšovaná Běhna, což stvrzuji závodem konaném v termínu narození mého syna přesně na Silvestra. Vše především z důvodu první novoroční vyjížďky, kde prostě nemůžu být úplně jalovej.

Díky videu, které na web nahrál Kolíkáč vím, že se jedná o kulatý 70. ročník a tam šlapky nesmí chybět. Jsem přesvědčen, že můj tolik kritizovaný, zesměšňovaný oranžový celodres napomůže tomu abychom byly vidět! Jistotu by dala vysoká účast šlapek, ale již z diskuze je jasné, že to nebude žádná sláva, dokonce odpadají stálice, které se těchto srazu účastnili v minulosti jako např. Šemík, Soused apod.. Gejza se zlil tak nepřijel (asi nebyl sám J), Quit oslavoval s omladinou, Malina zůstal u čajíčku doma, další borci byli nejspíš na horách nebo na jiných vzdálených místech od Železničního mostu.

Na cestu na sraz s Kolíkáčem si dávám rezervu 20minut, normálně to jezdím za 15, ale Hómr tíží, svalstvo se teprve probouzí, vítr fouká proti, jako by ho někdo platil a nakonec jsem rád, že mi Kolíkáč neodjel a mé pětiminutové zpoždění omlouvá. Aby vše neproběhlo jen tak snadně, vybírá si Kolíkáč jediný skleněný střep na naší dvanáctikilometrové pouti a s jistotou mistra na něj najíždí zadním kolem, které je okamžitě prázdné. Oprava Kolíkovi netrvá dlouho, daří se nám na sraz přijet včas. Poznávám samé známé tváře Jirku Humplíka, Petra Maška, Michala Starka, Edu Pinkavu a hlavně ty oranžové Fáfi, Roškyho, Diabla. Vyhlížím štáb České televize, rozhovor by nebyl špatný, bohužel se věnují především týmu Dukly Praha takže není možno rozšířit diskusy o padajícím listí, kterou na Nově načal Diablo.

Vyjíždíme jako tradičně ve formě stáda, kde si má každý s každým co říct, tempo kolísá od 26km/h do 34km/h ve vlnách, ale naštěstí všichni vše ustávají. Podél našeho cca šedesátihlavého balíku jede jako na gumě doprovodné vozidlo z České televize. Snažím se být hodně aktivní v gestikulaci, nemám v sobě šoumenství Kolíka, ale dělám co jde, prostě musí něco vyjít!

S blížícím Cukrákem se na špici už nikdo dlouho nezdržuje. Fouká hodně proti nebo z boku, jsem rád, že jsem zašitý a můžu si v poklidu povídat. Když najíždím na Cukrák, sleduju hlavně Diabla, kterému jsem slíbil zaříznutí a není možnost tak neučinit. Kolík se zakecal někde na chvostu. Kluci z Dukly jeli docela tempo což způsobilo první selekce a trhání čelní skupiny na půlku, rád bych jel v té první, ale jsem zavřený na vnitřní straně za nějakým bikerem a Diablem, který se dnes rozhodl jet jalově. Když už máme asi pět metrů díru nezbývá mi nic jiného než si brzdit a Diabla objet z leva. Skupinku docvakávám v pohodě, řadím se hned za Milana Kadlece. Je velmi příjemné, že se jede po hlavní silnici, nikdy jsem tudy nejel jen díky domům po naší levici dokážu odhadnout v které fázi kopce jsme. Asi v polovině kopce se stále jede 25km/h a na to nemám, loučím se s hláškou z Vítání Martina na bílém kole, že jdu do bankomatu a zpomaluju na 18km/h. Jel bych ještě pomaleji, ale najednou slyším za sebou hrozné fuňění, při zpětném pohledu vidím Michala Starka, to ve mně hrkne a ihned si uvědomím, že to není zase taková vyjížďka když takový borec si tady pěkně dává a začnu se mačkat. Jedeme buď to vedle sebe nebo se stále střídáme, prostě to je pro mě hodně motivační si prostě dávat. V posledním kilometru Michalovi trochu odjíždím a to mě motivuje ubrat, jenže Michal prostě je lokomotiva a po chvíli ho mám zase vedle sebe, nedá se nic dělat musím tady nechat i poslední zbytky glykogenu v těle. Bohužel ho moc v těle nemám a asi dvěstě metrů před „cílovou páskou“ mi Michal odjíždí a musím zkousnout první letošní porážku. Vítězství nad Diablem a Kolíkáčem nemá cenu, protože oba vylétovali.

Na Cukráku již vítězný Milan Kadlec dává rozhovor, no hold jsem turista. Díky venkovní teplotě –3 stupně mi je rychle zima, ale musím počkat až se grémium domluví kudy pojedeme domů. Sešupem do Prahy s Diablem probíráme pár věci ohledně organizace našich závodů, Kolík čeká na Fáfi s Roškym, jsme opět oranž skupina. Cesta utíká až moc rychle nejen díky větru v zádech, ale především proto, že s dobrýma lidma je každá vzdálenost velmi krátká. Zbytky endorfirnů vyplavuju při společné cestě s předsedou, který mě dováží až domů.

Bylo výborné, skvělé, krátké, ale vlastně po delší době i těch 66km je vlastně hodně, rok začal tedy naprosto skvěle a naznačil co mě v sedle kola ještě čeká, těším se jak malej kluk!

Vyjíždka na Cukrák