14. 6. 2010

Sudety Tour 2010: Z pohledu skupiny A (Strejda)

Sudety Tour 2010: Z pohledu skupiny A (Strejda)

Den před závodem, v pátek se mi začíná bolet v krku. Blbe znamení, předloni jsem ze stejného důvodu musel odstoupit na Mamutu. Cely den se snažím pit nějaké ovocné čaje a navečer se to trošku uklidňuje. V sobotu ráno se cítím skoro dobře.

Cestou do Teplic se mi daří přesvědčit Fousáče, aby to jel s námi skupinu A. Oproti původnímu plánu se nám skupina naprosto změnila. Nepřijeli Fafi a Cancellara, zase hned na startu se k nám nahlásili Alena Mikšovská a Fonze. A tak spolu s Lacem, Fousáčem a mnou tou už dělalo slušnou skupinu. Plán zůstává: snažit se dojet pohromadě pod cílový kopec. Se začátkem jsem maximálně spokojený. Jede se to jako hodinky, tempo není přepálené, na špici se střídáme většinou ve třech, Fousáč, Laco a já. Fonze má letos málo najeto a tak pochopitelně jede hodně opatrně. Nabaluje se na nás docela velký balík, a občas i ostatní docela vydatně tahají. Prvních 50 kilometru naprosto bez problémů. Nálada je celkem pohodová, Laco a Fonze si dávají do lingvistické prácí, důsledně překládají do němčiny oblíbené Lacovy nadávky a Fonze se snaží zapamatovat jemné odstíny v názvosloví špatných a ještě horších kopců. Pak poprvé ztrácíme Alenu. Chvíli zpomalujeme a je zpátky. Za chvíli se to opakuje a tak několikrát. Za Odolovem, kolem 80 kilometru začíná mít problémy Fousáč. Čekám na něj, zkouším ho dotáhnout do skupiny, až mně začíná prosít, ať jedeme. Je mu zle, musí výrazně zvolnit, a pokud by se snažil jet s námi, jen by to udělal horší. Tak jedeme dál. Za chvíli taky asi definitivně ztrácíme Alenu. Po rozdělení tratí je nás celkem dost, tři šlapky a aspoň čtyři další borci. V tom rovinatém úseku najednou Fonze něco zoufale křičí a zastavuje se u krajnicí. S Lacem chvili čekáme, pak vracíme se pro něj, ale za chvíli už je tu, jen spadnoul řetěz. Po delší rovince přicházejí zase stojky a tady začínám mít problémy já. Chytají mne křeče na levé noze. Do kopce musím šlapat jen pravou, ale ta levá ani na volnoběh nemůže. Tak jí ještě pomáhám rukou. Tu najednou zase se k nám vrací Alena. Je strašně spokojená. Je to neuvěřitelná žena, za to kolikrát jsme ji pohřbili, a kolikrát se zase vstala z popela, by si zasloužila přezdívku Fenix. Z dovolením dál už jí budu tak říkat.

Vzhledem ke křečím mám hrůzu z Odolova, jsem skoro smířený s tím, že budu tlačit. Ale nakonec se daří to vyjet na kole. Na bufetu čekáme, až se sejdeme všechny. Poslední přijíždí Laco a nevypadá dobře. Ten jeho stav už dobře znám, bude to tuhý boj o přežití. Alenu a Fonze posílám dopředu, ať si to v klidu vychutnají a pomalu se hýbeme vstříc Adršpachu. Laco jíž nenadává, nežertuje, když se snaží něco říci, tak mu vychází spíše plač, než řeč. A tak komunikací omezují na jednoduché pokyny: Napij se, napij se, saze se napij. Poslouchá mně jako vlastní mámu. Předloni to bylo podobné, ale horší. Tenkrát on dokázal do kopce jet rychlosti tak asi 4 km/hod. To jsem měl problémy se udržet na kole . Dneska plače, ale aspoň osmičkou jede. Všechno se jednou končí, a tak padáme k Adršpachu, rovinka a cílový kopec. Tady už dle plánu Laco nechávám a jedu nahoru sám. Nejdřív jen pomocí pravé nohy, pak se zapojuje i leva. 200 m před cílem ještě předjedu nějakého zoufalce. Cíl je splněný.

Po 20 minutách doráží Fousáč. Měl žaludečné křeče, bojoval o život, závodil se sběrákem, dojel úplně poslední, ale nevzdal to. Myslím, že je to skutečný hlavní hrdina letošních Sudet.

Ostatně musím pochválit všechny členy skupiny A. Fonze se ukázal jako zralý závodník se studenou hlavou, Laco - neskutečný bojovník se šlapkovským srdcem. O Fousáčovi a Fenixu už jsem psal. Doufám, že za rok zase to pojedeme spolu.

0 komentář:

Okomentovat

  © Blogger templates The Professional Template by Ourblogtemplates.com 2008

Back to TOP