Malina – Žádné třeba, žádné kdyby...
Kat.:
Akce,
Krušnoton 2010,
Reportáže
< Originál publikován zde >
Právo být na mě naštvaní Vám neberu, neb jsem byl asi jediný kdo veřejně prohlašoval, že pršet může. Dokonce, že déšť je výhodou. Omlouvám se. Jsem zapomněl u definice deště udat parametry - intenzita a délka trvání. Řídící systém defaultně nastavil všechny veličiny na max. hodnotu.
V pátek večer na prezenci jsem zaslechl názor, že by v Krušných horách mohl zítra někdo zavřít kohoutek. Kohoutek tam vůbec nebyl, natož aby ho někdo přivíral. To na okraj k počasí. Kdo tam byl nemusí nic číst. Kdo nebyl, tak jednou až bude celosvětová povodeň, nebudou auta a bude se jezdit jen na kole, má smůlu - nebude mít natrénováno.
Vstávám v 5 hodin, dávám snídani, telefon s Astralem a kolem 6:15 před Teplicemi pod střechou benzínové pumpy se mimo liják oblékám společně s Astralem do elasťáků. Parkuji na Benešově náměstí, kousek od startu, kde mě po chvíli potkává Vítek Novák a společně se jedeme zařadit do roštu. Roštu na maraton poměrně dost prořídlého. Při dešti na startu si uvědomuji, že pršet bude celý den v horách určitě. Pár sekund před startem ještě uvolňuji místo Olinovi, který zapomněl čip. Start. Po 100m jsem mokrý. První celkem stojku po kilometru už jedu celý promočený. Ještě je docela tma. Pro jistotu jsem vzal prvně transparentní skla, ale brýle moc nerozjasňují a vše mi v tom vodním pekla splývá. Ze šlapek jsem zatím potkal jen Diabla a z favoritů jen Jakuba Svobodu a Petra Nováka. Začíná se stoupat z Chlumce. Po projetí rybníka - louže přes celou silnici dlouhá několik metrů, se trochu odpoutá Svoboďák a za chvíli se už jede lajna po tom magnetu. Z čehož odjíždí Říha, Libor Janoušek a Michal Šupol. Snažím se to vše hlídat, abych pak nějak nezůstal vzadu jak to na maratonech bývá zvykem, ale do tohohle nejdu. Kousek za Velkým Chvojnem, cca na 30.kilometru jedu v klidu špici. Projíždím jednu z milionu louží, v které ale podezřele mizí přední a poté i zadní kolo. Ihned známý "papiňákový" zvuk. Odevzdaně ukazuji doleva a jdu měnit. Foukám trochu více, abych měl aspoň trochu menší pravděpodobnost, že za chvíli píchnu zase. Vztekle hodím ještě montpáky na blízkou zahradu. Nosili už smůlu a Renda Jelínek bude mít o čem psát. Vymočím se.
Jsem snad úplně poslední. Ihned vymyšlím plán, že dojedu někoho ze Šlapek, vyjedu si Maxičky, Nakléřov a z Krupky zamířím do Teplic, opřu kolo o nejbližší popelnici, nabourám nesmrtelného Rapida a prohraju vše v kartách v nejbližší hospodě 4. cenové kategorie. Do víru reality mě vrací až první prudký sjezd, kde míjím někoho s defektem na Pinarelu, a kde zjišťuji, že brzdy i přes tu vodu celkem brzdí. Zasmykuji před policajty, kteří mě posílají na Jalůvčí doleva. V první stojce vidím, jak v tom maratonci stojí, jak v zelí. Promotávám se. Z Jalůvčí kopec ještě pokračuje a opět dávám docela dost jedinců. Pod Sněžníkem, zde jsou při pěkném počasí luxusní výhledy, dojíždím Astrala - nabízím spolupráci, ale vzhledem k odchylce rychlostí je moje otázka k němu bezpředmětná. Na bufetu v Tisé nestavím a spouštím se dolů do Libouchce. Chce se zabít, řekl by kolemjdoucí. Brzdím až před hlavní. Na hlavní dojíždím Diabla a Pinkavu, na tom rajčatovém kole. Říkám: "Nazdar!". Víc jsem nemohl nabídnout. Přes dálnici nechám velkou. Sice si brousím nohy, ale když už se vidím při tom pokeru Na Růžku, tak je mi to jedno. Začíná stoupání na Nákléřovský průsmyk. Od počátku prudké, i upřímné - je tu vrch. prémie, tak jsem jsou tu informace, kolik zbývá do konce, pokud to tedy nesebrala voda. Dávám trojici a dojíždím první kompaktnější skupinu. Gorily v mlze. Rozeznávám Kolíkáče. Prohodím pár slov. Tenhle člověk bude vtipkovat, ikdyž mu snad shoří byt. Zaslechnu ze skupiny ještě hlas Dreamera a Míry Zbuzka. Odjíždím. Počasí na hřebeni opravdu pro fajnšmějkry a silnice i za prémií stále stoupá. Mlha, déšt voda, vítr, kolo a já. Nikdy v životě jsem se necítil osamělejší. Přichází dlouhý sjezd přes Telnici. Vím, kde je zatáčka na brzdění a kde ne, takže dojíždím dalšího borce a za serpentýnou mu hned v nástupu srabácky odjíždím. Pak nic, jen tempo do Krupky. Zde psychický zlom - chci jet na Komárku!
Komárka mě už nemá ničím překvapit. Bolí i na dvojku v autě. Na těch 6-ti kilometrech stoupání předjedu 3 lidi. Na vrcholu mi řeknou, že mám půlku trati za sebou a, že "když šlapu, tak žiju". No nevím, měli bychom vymyslet nový slogan, alespoň pro případy typu Krušnoton 2010?! Ve Fojtovicích, po projetí rybníka co je na silnici, dojedu prvně někoho s kým se alespoň na pár kilometrů svezu. Poví mi, že trénuje na dlouhý triatlon v Kanadě a, že se bojí ve sjezdech. Já na oplátku, že jsem skoro místní a, že jsem píchnul. Výřečný moc nejsem, to tedy ne. Začínám mít trochu dost a kombinace déšť, vítr, mlha mě taky moc nehřeje. Později v cíli dáme řeč. Fajn chlapík. Po bufetu na Cínovci, kde beru banán a prst namočený v misce soli, je po chvilce sjezd. Dle předpovědi chlapíka ztrácím. Ve škarpě někdo pumpuje. Je to Vítek Novák! No to mě poser! Lituji ho. Tenhle moment mě prvně nalomí to dojet - vidím, že v tom nejsem sám. Je tu sjezd do Hrobu. Znám to za sucha, luxusní záležitost, vyjma několika dír. Teď je to ještě lepší. Předjíždím auta, nemají pochopení. Na omluvu nemám čas. Opět jsem přilil benzín do ohně ve sporech řidič-cyklista. Dostávám se pomalu do Oseka. A je to tady. Říkám si, že se cítím celkem dobře. Vlastně hodně dobře. Začíná mě mrzet defekt, který mě obral o možnost závodění o přední příčky. Bylo by to na dlouhou polemiku, jak bych se cítil v Oseku za zadním kolem například Libora Janouška, nebo taky už ne. Je tu asi ta největší, z fyzického hlediska, překážka na trati - kopec na Dlohou louku. Opět znám nazpaměť. Dávám si na to Gutar a Magneslife. Nejsem těchto sr*ček zastánce, ale psychicky mě to nabudí. V serpentýnách mi řeknou, že jsem cca 15., a když k tomu dojedu Pavla Kuda a další dva maratonce začnu se smát, kdy mi řeknou, že jsem 1. a mám náskok x-minut. Vracím se do reality a ta je neúprosná - poslední kilometr kopce. Ve vesnici se silnice všemožně klikatí. Prudký to je, jak prase a nohy už lemrovatí. 25 pastorků je málo, tak v tom stojím a prosím konec. Na vrcholu, který prolítávám cca rychlostí 8 mi zahlásí, že jsem kolem dvanáctky.
K Flájím se vesměs sjíždí. Projedu okolo někoho, kdo balí kolo a sebe do auta. Na Flájích beru plné bidony, půl-rohlík do pusy a Ivča od Astrala mi předává energy drink v plechovce. Tu dávám před Klíny a trochu se obávám, co ten hnus se mnou udělá. Ve sjezdu do Litvnínova jsem zalehlý. Opět to znám a vím, kde je třeba přibrzdit a kde nikoli. V Litvínově zahlédnu další závodníky před sebou. Už se mi tomu nechce moc věřit. Začínám podezřívat ten houbový ionťák, co mi nalili. V Lomu je docvakávám. Dojíždím je ideálně do roviny na Braňany. Je to Jirka Říha a Michal Šupol. Jedou už výletně zdá se mi, ale mě to vlévá adrenalin do žil. Přes brdky dojedeme se střídáním na posl. bufet. Ano střídáním! Jedu 180km časovku, abych si mohl konec maratonu zastřídat. Kluci na bufetu trochu parkují. Já skáču akorát do háku pětce co si to rozdává o vítězství na krátké trati. V první fázi je to docela vítr a pár kilometrů si zvykám než chytnu tempo. Je tu úsek Šťepánov-Lukov. Pekelná stojka. Nechávám si 4 trochu odjet, jeden už předtím nastoupil. Sjezd do Milešova bych mohl jet poslepu. Hned jsem zpátky ve 4ce. Pak přichází to peklo, co každý postřehl a projel. Nejdříve tankodrom v kopci, kde Robert Míl tahá jak ďas. Takové schody, chvíli stojka, pak skoro rovina - takto několikrát. Přéma Kuchař a Kamil Pražák jsou s nepatrným odstupem za námi. Ve sjezdu konec světa. Kdyby, tam v těch potocích na silnici plavali mrtví a observatoř z Milešovky, tak mě to ani náhodou nepřekvapí. Jeden odpadá, kvůli defektu. Pak už na morálku přes Rtyně a do Teplic, kde ještě závodíme na místo startu. Žili jsme - jeli jsme v domnění, že je tu cíl. Nakonec expediční jízda přes centrum. Policajti nám to tady jistí, tak jedeme zřejmě dobře. Ale pak blbě zatáčíme do cíle - k fotbalovému stadionu doprava. Mělo se jet rovně a pak až doprava. Do cíle tedy kluci spurtují o 2.místo na krátké trati z druhé strany cílové roviny. Já za nimi v klidu. No to musel být pohled. Po domluvě s organizátorem nám dali 2 minuty navíc. Hrozilo DSQ - to bych asi nevydýchal a vážně bych to kolo opřel o kontejner. Svůj výlet jsem uzavřel na 9. místě celkově a 3. v kategorii. Bude to znít jako klišé, ale mám pocit, jako bych vyhrál. Bojoval jsem spíš sám proti sobě, o to víc to hřeje na srdci. Tohle si budu pamatovat hodně dlouho.
Vyvstávají otázky, jak by to vypadalo bez defektu. Třeba bych ten 1. flek do 29 let dal. Třeba bych se utopil. Třeba by mě na 200. kilometru předjel nějaký chudák, co na 30. kilometru píchl. Na "třeba" a "kdyby" se ale nehraje. Uvidíme příští rok. Jedno je jisté - počasí horší nebude
Právo být na mě naštvaní Vám neberu, neb jsem byl asi jediný kdo veřejně prohlašoval, že pršet může. Dokonce, že déšť je výhodou. Omlouvám se. Jsem zapomněl u definice deště udat parametry - intenzita a délka trvání. Řídící systém defaultně nastavil všechny veličiny na max. hodnotu.
V pátek večer na prezenci jsem zaslechl názor, že by v Krušných horách mohl zítra někdo zavřít kohoutek. Kohoutek tam vůbec nebyl, natož aby ho někdo přivíral. To na okraj k počasí. Kdo tam byl nemusí nic číst. Kdo nebyl, tak jednou až bude celosvětová povodeň, nebudou auta a bude se jezdit jen na kole, má smůlu - nebude mít natrénováno.
Vstávám v 5 hodin, dávám snídani, telefon s Astralem a kolem 6:15 před Teplicemi pod střechou benzínové pumpy se mimo liják oblékám společně s Astralem do elasťáků. Parkuji na Benešově náměstí, kousek od startu, kde mě po chvíli potkává Vítek Novák a společně se jedeme zařadit do roštu. Roštu na maraton poměrně dost prořídlého. Při dešti na startu si uvědomuji, že pršet bude celý den v horách určitě. Pár sekund před startem ještě uvolňuji místo Olinovi, který zapomněl čip. Start. Po 100m jsem mokrý. První celkem stojku po kilometru už jedu celý promočený. Ještě je docela tma. Pro jistotu jsem vzal prvně transparentní skla, ale brýle moc nerozjasňují a vše mi v tom vodním pekla splývá. Ze šlapek jsem zatím potkal jen Diabla a z favoritů jen Jakuba Svobodu a Petra Nováka. Začíná se stoupat z Chlumce. Po projetí rybníka - louže přes celou silnici dlouhá několik metrů, se trochu odpoutá Svoboďák a za chvíli se už jede lajna po tom magnetu. Z čehož odjíždí Říha, Libor Janoušek a Michal Šupol. Snažím se to vše hlídat, abych pak nějak nezůstal vzadu jak to na maratonech bývá zvykem, ale do tohohle nejdu. Kousek za Velkým Chvojnem, cca na 30.kilometru jedu v klidu špici. Projíždím jednu z milionu louží, v které ale podezřele mizí přední a poté i zadní kolo. Ihned známý "papiňákový" zvuk. Odevzdaně ukazuji doleva a jdu měnit. Foukám trochu více, abych měl aspoň trochu menší pravděpodobnost, že za chvíli píchnu zase. Vztekle hodím ještě montpáky na blízkou zahradu. Nosili už smůlu a Renda Jelínek bude mít o čem psát. Vymočím se.
Jsem snad úplně poslední. Ihned vymyšlím plán, že dojedu někoho ze Šlapek, vyjedu si Maxičky, Nakléřov a z Krupky zamířím do Teplic, opřu kolo o nejbližší popelnici, nabourám nesmrtelného Rapida a prohraju vše v kartách v nejbližší hospodě 4. cenové kategorie. Do víru reality mě vrací až první prudký sjezd, kde míjím někoho s defektem na Pinarelu, a kde zjišťuji, že brzdy i přes tu vodu celkem brzdí. Zasmykuji před policajty, kteří mě posílají na Jalůvčí doleva. V první stojce vidím, jak v tom maratonci stojí, jak v zelí. Promotávám se. Z Jalůvčí kopec ještě pokračuje a opět dávám docela dost jedinců. Pod Sněžníkem, zde jsou při pěkném počasí luxusní výhledy, dojíždím Astrala - nabízím spolupráci, ale vzhledem k odchylce rychlostí je moje otázka k němu bezpředmětná. Na bufetu v Tisé nestavím a spouštím se dolů do Libouchce. Chce se zabít, řekl by kolemjdoucí. Brzdím až před hlavní. Na hlavní dojíždím Diabla a Pinkavu, na tom rajčatovém kole. Říkám: "Nazdar!". Víc jsem nemohl nabídnout. Přes dálnici nechám velkou. Sice si brousím nohy, ale když už se vidím při tom pokeru Na Růžku, tak je mi to jedno. Začíná stoupání na Nákléřovský průsmyk. Od počátku prudké, i upřímné - je tu vrch. prémie, tak jsem jsou tu informace, kolik zbývá do konce, pokud to tedy nesebrala voda. Dávám trojici a dojíždím první kompaktnější skupinu. Gorily v mlze. Rozeznávám Kolíkáče. Prohodím pár slov. Tenhle člověk bude vtipkovat, ikdyž mu snad shoří byt. Zaslechnu ze skupiny ještě hlas Dreamera a Míry Zbuzka. Odjíždím. Počasí na hřebeni opravdu pro fajnšmějkry a silnice i za prémií stále stoupá. Mlha, déšt voda, vítr, kolo a já. Nikdy v životě jsem se necítil osamělejší. Přichází dlouhý sjezd přes Telnici. Vím, kde je zatáčka na brzdění a kde ne, takže dojíždím dalšího borce a za serpentýnou mu hned v nástupu srabácky odjíždím. Pak nic, jen tempo do Krupky. Zde psychický zlom - chci jet na Komárku!
Komárka mě už nemá ničím překvapit. Bolí i na dvojku v autě. Na těch 6-ti kilometrech stoupání předjedu 3 lidi. Na vrcholu mi řeknou, že mám půlku trati za sebou a, že "když šlapu, tak žiju". No nevím, měli bychom vymyslet nový slogan, alespoň pro případy typu Krušnoton 2010?! Ve Fojtovicích, po projetí rybníka co je na silnici, dojedu prvně někoho s kým se alespoň na pár kilometrů svezu. Poví mi, že trénuje na dlouhý triatlon v Kanadě a, že se bojí ve sjezdech. Já na oplátku, že jsem skoro místní a, že jsem píchnul. Výřečný moc nejsem, to tedy ne. Začínám mít trochu dost a kombinace déšť, vítr, mlha mě taky moc nehřeje. Později v cíli dáme řeč. Fajn chlapík. Po bufetu na Cínovci, kde beru banán a prst namočený v misce soli, je po chvilce sjezd. Dle předpovědi chlapíka ztrácím. Ve škarpě někdo pumpuje. Je to Vítek Novák! No to mě poser! Lituji ho. Tenhle moment mě prvně nalomí to dojet - vidím, že v tom nejsem sám. Je tu sjezd do Hrobu. Znám to za sucha, luxusní záležitost, vyjma několika dír. Teď je to ještě lepší. Předjíždím auta, nemají pochopení. Na omluvu nemám čas. Opět jsem přilil benzín do ohně ve sporech řidič-cyklista. Dostávám se pomalu do Oseka. A je to tady. Říkám si, že se cítím celkem dobře. Vlastně hodně dobře. Začíná mě mrzet defekt, který mě obral o možnost závodění o přední příčky. Bylo by to na dlouhou polemiku, jak bych se cítil v Oseku za zadním kolem například Libora Janouška, nebo taky už ne. Je tu asi ta největší, z fyzického hlediska, překážka na trati - kopec na Dlohou louku. Opět znám nazpaměť. Dávám si na to Gutar a Magneslife. Nejsem těchto sr*ček zastánce, ale psychicky mě to nabudí. V serpentýnách mi řeknou, že jsem cca 15., a když k tomu dojedu Pavla Kuda a další dva maratonce začnu se smát, kdy mi řeknou, že jsem 1. a mám náskok x-minut. Vracím se do reality a ta je neúprosná - poslední kilometr kopce. Ve vesnici se silnice všemožně klikatí. Prudký to je, jak prase a nohy už lemrovatí. 25 pastorků je málo, tak v tom stojím a prosím konec. Na vrcholu, který prolítávám cca rychlostí 8 mi zahlásí, že jsem kolem dvanáctky.
K Flájím se vesměs sjíždí. Projedu okolo někoho, kdo balí kolo a sebe do auta. Na Flájích beru plné bidony, půl-rohlík do pusy a Ivča od Astrala mi předává energy drink v plechovce. Tu dávám před Klíny a trochu se obávám, co ten hnus se mnou udělá. Ve sjezdu do Litvnínova jsem zalehlý. Opět to znám a vím, kde je třeba přibrzdit a kde nikoli. V Litvínově zahlédnu další závodníky před sebou. Už se mi tomu nechce moc věřit. Začínám podezřívat ten houbový ionťák, co mi nalili. V Lomu je docvakávám. Dojíždím je ideálně do roviny na Braňany. Je to Jirka Říha a Michal Šupol. Jedou už výletně zdá se mi, ale mě to vlévá adrenalin do žil. Přes brdky dojedeme se střídáním na posl. bufet. Ano střídáním! Jedu 180km časovku, abych si mohl konec maratonu zastřídat. Kluci na bufetu trochu parkují. Já skáču akorát do háku pětce co si to rozdává o vítězství na krátké trati. V první fázi je to docela vítr a pár kilometrů si zvykám než chytnu tempo. Je tu úsek Šťepánov-Lukov. Pekelná stojka. Nechávám si 4 trochu odjet, jeden už předtím nastoupil. Sjezd do Milešova bych mohl jet poslepu. Hned jsem zpátky ve 4ce. Pak přichází to peklo, co každý postřehl a projel. Nejdříve tankodrom v kopci, kde Robert Míl tahá jak ďas. Takové schody, chvíli stojka, pak skoro rovina - takto několikrát. Přéma Kuchař a Kamil Pražák jsou s nepatrným odstupem za námi. Ve sjezdu konec světa. Kdyby, tam v těch potocích na silnici plavali mrtví a observatoř z Milešovky, tak mě to ani náhodou nepřekvapí. Jeden odpadá, kvůli defektu. Pak už na morálku přes Rtyně a do Teplic, kde ještě závodíme na místo startu. Žili jsme - jeli jsme v domnění, že je tu cíl. Nakonec expediční jízda přes centrum. Policajti nám to tady jistí, tak jedeme zřejmě dobře. Ale pak blbě zatáčíme do cíle - k fotbalovému stadionu doprava. Mělo se jet rovně a pak až doprava. Do cíle tedy kluci spurtují o 2.místo na krátké trati z druhé strany cílové roviny. Já za nimi v klidu. No to musel být pohled. Po domluvě s organizátorem nám dali 2 minuty navíc. Hrozilo DSQ - to bych asi nevydýchal a vážně bych to kolo opřel o kontejner. Svůj výlet jsem uzavřel na 9. místě celkově a 3. v kategorii. Bude to znít jako klišé, ale mám pocit, jako bych vyhrál. Bojoval jsem spíš sám proti sobě, o to víc to hřeje na srdci. Tohle si budu pamatovat hodně dlouho.
Vyvstávají otázky, jak by to vypadalo bez defektu. Třeba bych ten 1. flek do 29 let dal. Třeba bych se utopil. Třeba by mě na 200. kilometru předjel nějaký chudák, co na 30. kilometru píchl. Na "třeba" a "kdyby" se ale nehraje. Uvidíme příští rok. Jedno je jisté - počasí horší nebude
 |
| Krušnoton 2010 - FOTOGALERIE |
0 komentář:
Okomentovat