Kolo, je kolo

Upoutávky na webu od Běhen Iceman, Kocour, Kolíkáč mě natolik zlomily, že jsem si to chtěl s nimi vyzkoušet taky někde. Při jednom ze dvou společných běžeckých setkáních s duem Ko-Ko, Kolík zmínil, že na Silvestra se běží sprint na 3,4km v Riegrových sadech, hned bylo jasné tam bude má premiéra.

Do Riegrových sadů odjíždím s velmi dobrou náladou, uvidím Quita a protáhnu Kolíka při závodě! Quit bohužel nedorazil, dal přednost přípravě na noční dovádění, ale Kolík nezklamal a je tady s celou rodinkou.

Dvacet minut před startem si jdeme proběhnout aspoň malý okruh, potkáváme členy z Hisport teamu a další borce, někteří mají na tretrách kolíky! Někteří mají jen krátké trenýrky a tílko! Jo připomínám, bylo pod nulou! Starťák absolutně nemám, na rozdíl od Kolíka jen mám obavy aby má třísla vydržela a abych se někde nesmotal.

Řadíme se pěkně na chvost startovního pole, prostě tam kde nejspíš doběhneme. Hned od startu to nechci hnát, ale je to docela úprk, chytím se triatleta z Hisport teamu, kterého se držím i v prvním výběhu po sněhu, ale cítím, že tempo je rychlé tak zvolňuju, propadám se až do čtyřčlenné skupinky ze které si už, ale nechci vystoupit. Při seběhu po sněhu do cíle prvního malého okruhu dost riskuju, ale ustál jsem to.

Do prvního ze dvou velkých okruhů vbíhám jako poslední korálek našeho kvinteta, moc se nemačkám prostě nevím jak běžet, protože Kolíkáče nevidím a nemám měřítko jen své pocity. Přece jen si řeknu, že je to jen něco přes 3km a nemá cenu se moc šetřit, prodlužuji krok a na konci prvního zahřívacího kopečku jdu na třetí místo naší skupinky, pak následuje rovinka, kde se vydýchávám a srovnávám dech, v následném prudkém seběhu, který je naštěstí po mokrém asfaltu, to pouštím až mám obavy abych nepřepadl, díky tomuto spuštění se, dávám další dva borce, sice veterány, ale dobrý. Kopec do cílového prostoru dost klouže, je celý na sněhu a jak psal Soused má 13%, nezbývá než zkrátit krok a zvýšit frekvenci.

Do posledního okruhu už vbíhám s tím, že stačí vyběhnout jeden brdek, jeden kopec a jsem v cíli tak to napálím! To taky dělám. Pěkně se zahlcuju a začínám po vyběhnutí brdku sípat jak správný astmatik, rovinka je tedy zase srovnávací, seběh pouštím ještě více než v prvním okruhu (to mě budou bolet stehna..), ale tady neplatí, že z kopce se člověk srovná, potřeboval bych teď zařadit volnoběh, prostě nešlapat! To bohužel v běhu nejde a musím si to přetrpět. Přede mnou nikoho moc nevidím, proto se nikam v posledním kopci neženu, ale pak mě probudí povzbuzování jednoho z diváků, který povzbuzuje kolegu za mnou slovy : „Makej, dej toho mladýho a ukaž mu to za veterány! „ Tato slova mě nakopla, prodlužuju krok, párkrát podklouznu, ale kopec vyletím a do cíle vbíhám v čase 14:21 nikým neohrožován!

Kolík po chvilce doběhne také. Pocit je nádherný, ale kolo je prostě kolo, tam se dá přestat šlapat.