Tom Boonen
7. 7. 2011
29. 5. 2011
14. 2. 2011
9. 2. 2011
Video: Soulcraft - výrobce ocelových rámu
FROM STEEL: The Making of a Soulcraft from michael evans on Vimeo.
Filmmaker Michael John Evans sets out to visually portray “the zone” which one enters when their craft is honed.
Sean Walling, owner of Soulcraft, builds top notch custom steel bicycle frames. This short film documents Sean’s fabrication methods: a well choreographed dance of experience and muscle memory producing a seemingly effortless ode to process.
From Steel: invites the viewer into Sean’s machine shop for an up close and personal look at the work that results in yet another awesome Soulcraft.
Musical score provided by the internationally praised duo, Mattson 2. Courtesy of Galaxia Records.
Directed by: Michael John Evans: www.michaeljohnevans.com
Starring: Sean Walling: www.soulcraftbikes.com
Music by: The Mattson 2: www.mattson2.com
6. 2. 2011
5. 2. 2011
3. 2. 2011
22. 1. 2011
1. 1. 2011
Kolo, je kolo
Upoutávky na webu od Běhen Iceman, Kocour, Kolíkáč mě natolik zlomily, že jsem si to chtěl s nimi vyzkoušet taky někde. Při jednom ze dvou společných běžeckých setkáních s duem Ko-Ko, Kolík zmínil, že na Silvestra se běží sprint na 3,4km v Riegrových sadech, hned bylo jasné tam bude má premiéra.
Do Riegrových sadů odjíždím s velmi dobrou náladou, uvidím Quita a protáhnu Kolíka při závodě! Quit bohužel nedorazil, dal přednost přípravě na noční dovádění, ale Kolík nezklamal a je tady s celou rodinkou.
Dvacet minut před startem si jdeme proběhnout aspoň malý okruh, potkáváme členy z Hisport teamu a další borce, někteří mají na tretrách kolíky! Někteří mají jen krátké trenýrky a tílko! Jo připomínám, bylo pod nulou! Starťák absolutně nemám, na rozdíl od Kolíka jen mám obavy aby má třísla vydržela a abych se někde nesmotal.
Řadíme se pěkně na chvost startovního pole, prostě tam kde nejspíš doběhneme. Hned od startu to nechci hnát, ale je to docela úprk, chytím se triatleta z Hisport teamu, kterého se držím i v prvním výběhu po sněhu, ale cítím, že tempo je rychlé tak zvolňuju, propadám se až do čtyřčlenné skupinky ze které si už, ale nechci vystoupit. Při seběhu po sněhu do cíle prvního malého okruhu dost riskuju, ale ustál jsem to.
Do prvního ze dvou velkých okruhů vbíhám jako poslední korálek našeho kvinteta, moc se nemačkám prostě nevím jak běžet, protože Kolíkáče nevidím a nemám měřítko jen své pocity. Přece jen si řeknu, že je to jen něco přes 3km a nemá cenu se moc šetřit, prodlužuji krok a na konci prvního zahřívacího kopečku jdu na třetí místo naší skupinky, pak následuje rovinka, kde se vydýchávám a srovnávám dech, v následném prudkém seběhu, který je naštěstí po mokrém asfaltu, to pouštím až mám obavy abych nepřepadl, díky tomuto spuštění se, dávám další dva borce, sice veterány, ale dobrý. Kopec do cílového prostoru dost klouže, je celý na sněhu a jak psal Soused má 13%, nezbývá než zkrátit krok a zvýšit frekvenci.
Do posledního okruhu už vbíhám s tím, že stačí vyběhnout jeden brdek, jeden kopec a jsem v cíli tak to napálím! To taky dělám. Pěkně se zahlcuju a začínám po vyběhnutí brdku sípat jak správný astmatik, rovinka je tedy zase srovnávací, seběh pouštím ještě více než v prvním okruhu (to mě budou bolet stehna..), ale tady neplatí, že z kopce se člověk srovná, potřeboval bych teď zařadit volnoběh, prostě nešlapat! To bohužel v běhu nejde a musím si to přetrpět. Přede mnou nikoho moc nevidím, proto se nikam v posledním kopci neženu, ale pak mě probudí povzbuzování jednoho z diváků, který povzbuzuje kolegu za mnou slovy : „Makej, dej toho mladýho a ukaž mu to za veterány! „ Tato slova mě nakopla, prodlužuju krok, párkrát podklouznu, ale kopec vyletím a do cíle vbíhám v čase 14:21 nikým neohrožován!
Kolík po chvilce doběhne také. Pocit je nádherný, ale kolo je prostě kolo, tam se dá přestat šlapat.
Cukrák byl bomba!
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Abych si zajistil co nejlepší podmínky pro začátek dalšího roku musel jsem vylézt ze své medvědí nory, kde se kvalitně skoro dva měsíce jen cpu, válím a lítám kolem dětí. Vše co jsem měl najeté z listopadu je pryč, břicho narostlo do rozměrů, že jej můžu nazývat Homrem, svaly spadly do své oblíbené ochablé formy. Velmi rád přijímám nabídky Kolíkáče na večerní běhy kolem přehrady, kde si také užívám společnosti Kocoura. Stává se ze mě nefalšovaná Běhna, což stvrzuji závodem konaném v termínu narození mého syna přesně na Silvestra. Vše především z důvodu první novoroční vyjížďky, kde prostě nemůžu být úplně jalovej.
Díky videu, které na web nahrál Kolíkáč vím, že se jedná o kulatý 70. ročník a tam šlapky nesmí chybět. Jsem přesvědčen, že můj tolik kritizovaný, zesměšňovaný oranžový celodres napomůže tomu abychom byly vidět! Jistotu by dala vysoká účast šlapek, ale již z diskuze je jasné, že to nebude žádná sláva, dokonce odpadají stálice, které se těchto srazu účastnili v minulosti jako např. Šemík, Soused apod.. Gejza se zlil tak nepřijel (asi nebyl sám J), Quit oslavoval s omladinou, Malina zůstal u čajíčku doma, další borci byli nejspíš na horách nebo na jiných vzdálených místech od Železničního mostu.
Na cestu na sraz s Kolíkáčem si dávám rezervu 20minut, normálně to jezdím za 15, ale Hómr tíží, svalstvo se teprve probouzí, vítr fouká proti, jako by ho někdo platil a nakonec jsem rád, že mi Kolíkáč neodjel a mé pětiminutové zpoždění omlouvá. Aby vše neproběhlo jen tak snadně, vybírá si Kolíkáč jediný skleněný střep na naší dvanáctikilometrové pouti a s jistotou mistra na něj najíždí zadním kolem, které je okamžitě prázdné. Oprava Kolíkovi netrvá dlouho, daří se nám na sraz přijet včas. Poznávám samé známé tváře Jirku Humplíka, Petra Maška, Michala Starka, Edu Pinkavu a hlavně ty oranžové Fáfi, Roškyho, Diabla. Vyhlížím štáb České televize, rozhovor by nebyl špatný, bohužel se věnují především týmu Dukly Praha takže není možno rozšířit diskusy o padajícím listí, kterou na Nově načal Diablo.
Vyjíždíme jako tradičně ve formě stáda, kde si má každý s každým co říct, tempo kolísá od 26km/h do 34km/h ve vlnách, ale naštěstí všichni vše ustávají. Podél našeho cca šedesátihlavého balíku jede jako na gumě doprovodné vozidlo z České televize. Snažím se být hodně aktivní v gestikulaci, nemám v sobě šoumenství Kolíka, ale dělám co jde, prostě musí něco vyjít!
S blížícím Cukrákem se na špici už nikdo dlouho nezdržuje. Fouká hodně proti nebo z boku, jsem rád, že jsem zašitý a můžu si v poklidu povídat. Když najíždím na Cukrák, sleduju hlavně Diabla, kterému jsem slíbil zaříznutí a není možnost tak neučinit. Kolík se zakecal někde na chvostu. Kluci z Dukly jeli docela tempo což způsobilo první selekce a trhání čelní skupiny na půlku, rád bych jel v té první, ale jsem zavřený na vnitřní straně za nějakým bikerem a Diablem, který se dnes rozhodl jet jalově. Když už máme asi pět metrů díru nezbývá mi nic jiného než si brzdit a Diabla objet z leva. Skupinku docvakávám v pohodě, řadím se hned za Milana Kadlece. Je velmi příjemné, že se jede po hlavní silnici, nikdy jsem tudy nejel jen díky domům po naší levici dokážu odhadnout v které fázi kopce jsme. Asi v polovině kopce se stále jede 25km/h a na to nemám, loučím se s hláškou z Vítání Martina na bílém kole, že jdu do bankomatu a zpomaluju na 18km/h. Jel bych ještě pomaleji, ale najednou slyším za sebou hrozné fuňění, při zpětném pohledu vidím Michala Starka, to ve mně hrkne a ihned si uvědomím, že to není zase taková vyjížďka když takový borec si tady pěkně dává a začnu se mačkat. Jedeme buď to vedle sebe nebo se stále střídáme, prostě to je pro mě hodně motivační si prostě dávat. V posledním kilometru Michalovi trochu odjíždím a to mě motivuje ubrat, jenže Michal prostě je lokomotiva a po chvíli ho mám zase vedle sebe, nedá se nic dělat musím tady nechat i poslední zbytky glykogenu v těle. Bohužel ho moc v těle nemám a asi dvěstě metrů před „cílovou páskou“ mi Michal odjíždí a musím zkousnout první letošní porážku. Vítězství nad Diablem a Kolíkáčem nemá cenu, protože oba vylétovali.
Na Cukráku již vítězný Milan Kadlec dává rozhovor, no hold jsem turista. Díky venkovní teplotě –3 stupně mi je rychle zima, ale musím počkat až se grémium domluví kudy pojedeme domů. Sešupem do Prahy s Diablem probíráme pár věci ohledně organizace našich závodů, Kolík čeká na Fáfi s Roškym, jsme opět oranž skupina. Cesta utíká až moc rychle nejen díky větru v zádech, ale především proto, že s dobrýma lidma je každá vzdálenost velmi krátká. Zbytky endorfirnů vyplavuju při společné cestě s předsedou, který mě dováží až domů.
Bylo výborné, skvělé, krátké, ale vlastně po delší době i těch 66km je vlastně hodně, rok začal tedy naprosto skvěle a naznačil co mě v sedle kola ještě čeká, těším se jak malej kluk!
31. 12. 2010
30. 12. 2010
Robin – Už pátá?
Byla to už moje pátá ve Šlapkách. Za nijak zkušenýho jezdce se nepovažuju, ale nějakou dobu už jsem na kole strávil, takže si klidně dovolim bilancovat. Po tý loňský spackaný jsem přes zimu rozhejbal nohy a mohl zas sednout na kolo. Těch kilometrů letos bylo tak akorát - žádný násilí a co jsem si odjel, bylo s radostí. Až na pár výjimek.. Ale na druhou stranu - když už to má člověk za sebou a přežil to bez zdravotní újmy je to jen další cenná zkušenost. Toliko bilanc.
2, Nejkrásnější zážitek ze sezóny 2010?
Jednoznačně radost z karboňáka od Lemonda a podruhé radost, když mi ho Kuře seřídil na tělo. Jojo, na SKS se to projevilo
3, Nejhorší zážitek ze sezóny 2010?
Houštec.. Ten závod je pro mě zakletej.. Vloni jsem přetrh řetěz a letos? Už jste někdy někdo píchnul dvakrát za závod a to ještě podruhý tak, že byla o ráfek procvaklá duše na dvou místech a dojdou vám záplaty?? Hodina pumpování, hledání děr, nadávání, pak i žebrání o lepení či duši..
4, Nejlepší šlapkovská hláška či úryvek z reportu 2010?
Těsně před startem přestává pršet, teplotka příjemná a sem tam vykoukne sluníčko jako kdyby říkalo: po tom všem si tu? tak si to užij! :)
5, Nejlepší šlapkovské foto sezóny 2010?
Čtrnáctej listopad a jen jeden zimák?
foto
6, Nejlepší šlapkovský report sezóny 2010?
Malinův Krušnoton. Byl jsem tam, ale tak vtipný se mi to nezdálo..
7, Jak probíhá zimní příprava?
Pořídil jsem válce a (snad) je nenechám zahálet. Taky naběhat něco musim, protože jsem se přihlásil na dubnový půlmaraton, takže pro jeho důstojné absolvování je to nezbytnost
8, S jakými cíli vstupuješ do sezóny 2011?
Běžecky bych rád tu půlku za hodinu pade, cyklisticky absolvovat takový ty srdcový záležitosti - bášť, doxy, sks, snad i krále.. Hlavně si ale neublížit a jezdit pro radost
29. 12. 2010
28. 12. 2010
RiC – Když šlapu, tak žiju
1, Jak hodnotíš sezónu 2010?
Vcelku úspěšně. Jarní testy v CASRI dopadly výborně, signalizovaly výrazné zlepšení. I první závod maratonské sezony, Mamut vypadal slibně. Pak jsem boural a na čtyři měsíce byl mimo. V říjnu jsem se na kolo zase vrátil a něco málo ještě najezdil.
2, Nejkrásnější zážitek ze sezóny 2010?
Jarní zjištění na testech, že výkon se zlepšil a že moje příprava nese ovoce.
3, Nejhorší zážitek ze sezóny 2010?
Zjištění, že jsem za celou sezonu najel jen 4600 km.
4, Nejlepší šlapkovská hláška či úryvek z reportu 2010?
Nemohu sloužit, na čtení nebyl čas. A vlastně ani na psaní :(
5, Nejlepší šlapkovské foto sezóny 2010?
O fotkách nemám přehled...
6, Nejlepší šlapkovský report sezóny 2010?
Stejně jako u hlášky
7, Jak probíhá zimní příprava?
Trochu běhám a to je vše. Snad ještě přidám běžky. Bohužel okolnosti nějaké důsledné přípravě nepřejí.
8, S jakými cíli vstupuješ do sezóny 2011?
Jezdit na kole a přidat i nějaký závod. Nové povinnosti mi zabírají tolik času, že na vytrvalostní trénink, který je na maratony nutný, asi nebude moc času. Rád bych se ale mýlil a doufám, že skutečnost nebude tak černá jako moje myšlenky.
Podrobnější report
http://www.vinohradskeslapky.com/
24. 12. 2010
15. 12. 2010
Lemond – Celkem vydařená sezóna.
Kat.:
Reportáže
1, Jak hodnotíš sezónu 2010?
První celý rok se Šlapkami. Ani ve snu by mě nenapadlo, že objedu tolik závodů. Musím hlavně poděkovat Mišutkovi a jiným za odvoz na mnoho akcí, kam bych se sám jinak nedostal. Na závodech UACu jsem byl skoro nebo úplně poslední, ale nic víc jsem nečekal. O to větší radost jsem měl, když jsem zajel občas líp. Zkusím to stručně shrnout. Omlouvám se, že používám slovo závod, v mém případě by bylo přesnější svižnější výlet nebo něco v tom smyslu:
První šlápnutí: můj vůbec první závod. Ráno déšť, absolutně bez tréninku. Blbě jsem odstartoval - myslel jsem, že A=červená čísla a B=žlutá, čímž jsem nabral půlminutovou ztrátu již na startu, když jsem se postavil úplně dozadu. Nekonečných pět okruhů, spadlý řetěz, v posledním kole zase déšť (to už jsem byl z prvního balíku na trati sám).
Zákolany: první časovka do vrchu. Hezké počasí, příjemný a nenáročný kopec. Za šest minut bez vteřiny třicet bodů do klubové soutěže. Co víc si přát. Díky mému lehkému kolu jsem nebyl zdaleka poslední.
Slapy: zase úplně poslední, moc jsem toho ještě kvůli počasí nenatrénoval, ale hlavně jsem se blbě oblíknul. Čekal jsem déšť, který se nekonal, tak jsem jel v zimní bundě. A odpoledne nejmíň patnáct nad nulou... Asi nejhorší zážitek.
Časovka Dobrá: ráno dost zima, ještě že bydlím blízko a mám se kde do startu ohřát. Byl bych rád i za průměr 30, těch 33 a krásné předposlední místo v kategorii mi udělalo radost.
Bělečské okruhy: okruh jsem si v týdnu před závodem šestkrát projel, abych se naučil ty rychlé zatáčky z kopce. V posledním závodním okruhu silnější déšť, kde jsem dost ztratil. Myslím, že za mnou ještě někdo byl, i když jsem v klubové tabulce poslední, ale je to úplně jedno. Na startu jsem potkal po dlouhé době Mišutku.
Karlovy Vary-Unhošť: nevím proč, ale moc se mi tenhle závod líbil. Asi je to tím, že to nejsou okruhy, kde mě (nejen) můj balík několikrát předjede. A taky, že projíždím rodnou vsí. Vlastně je to takový maratónek po rovině. Jenom bych to rád příští rok zajet pod tři hodiny!
Jedomělické okruhy: zase ty okruhy! Jedu do posledního kola ale nemusím, balík je už v cíli. Tak když jsem projel cílem, vůbec nikdo tam už nebyl. Nic moc zážitek. Ještě ke všemu pravděpodobně zde na hrbolatých sjezdech oddělávám keramická ložiska v zadním kole HED.
Rampušák: to, že mám v háji ložiska jsem zjistil ale až doma. Začala mi stávkovat pumpa SKS Airworx, čili jsem řešil úplně něco jiného. Na start jsem vyrazil s tlakem 3+4 atm... Ještě, že jsem včas odbočil na krátkou. Ale i tak moc hezká krajina a v cíli aspoň trochu víc času. Poznal jsem Laca, kámen úrazu a mnoho dalších super lidí z klubu...
Královická časovka: do Královic jsem jel na kole s AC420, tj. nedělal jsem si žádné iluze. Bylo dost horko a přehnal jsem to s rozjížděním. Po asi šedesáti km na startu poměrně náročné časovky. Cestou zpátky mě zdržel pomalu jedoucí, ale o to víc smrdící kamion. Zklamáním byla malá účast Šlapek ve srovnání s minulým rokem, na což upozornil i pořadatel při vyhlašování výsledků!
Beskyd tour: extrémní horko, nepříjemné kopce, zadní kolo stále neopraveno, tak jsem jel s těžkým Bontragerem race. Jak snadno jsem vyjel na Pustevny, tak rychle jsem se přehřál do kopce na Soláň. Do tuhého začalo jít, když to vzdal Laco na Kasárnách. Dál než na Smrček jsem nedojel (je tam nevzhledná, ale moc užitečná dřevěná bouda). Ne že by to v silné bouřce dál nešlo, ale říkal jsem si, že je lepší nedojet, než vyhrát Darwinovu cenu.
Kolem Posázaví: déšť po ránu, ale po většinu závodu mokré silnice. To nemám rád a jedu ještě pomaleji než normálně. Vůbec se mi ten den jelo nějak špatně, takže snad příští rok.
Černolice: původně jsem chtěl v rámci tréninku na AKŠ jet i Lety, dokonce jsem tam zajel. Vůbec jsem ale nebyl moudrý z toho šíleného kroužení mezi ploty. Ze Šlapek tam byl stejně jen D!ablo. Ale aspoň jsem našel rozumnou cestu, kudy jet druhý den na kole do Černolic. Ty mě mimořádně přitahovaly už tím, že startují ze Všenor. Ano, jsou to ty Všenory, o kterých je zmínka ve Švejkovi. Ale jinak je tu docela náročný kopec, co stojí za to. A byl jsem v první desítce (jelo nás jedenáct v kategorii).
Král Šumavy: zde jsem chtěl zkusit, jestli ujedu 200 km za den. To se mi nakonec podařilo, byť můj orientační smysl dělal vše proto, abych ten den ujel ještě daleko víc. Škoda, že změnili tratě na příští rok. Budu si muset vzít mapu, protože co jsem na to koukal, přijde mi nová trať dost složitá. Snad si mi podaří uviset Strejdu.
Bratronické okruhy: časovku jsem tak nějak přežil, ale v druhé etapě jsem již trochu cítil asi chřipku, kterou jsem se pokoušel během týdne všemožně vyléčit. Večer před třetí etapou jsem dopil zbylý Gutar a s obavami zalehnul. No jo ale ten Gutar chřipku beze zbytku z těla do rána vyhnal! Když funguje na zvýšení výkonnosti při závodě, proč by neměl zvýšit výkonnost organismu v boji s nemocí. To mi udělalo velkou radost. V poslední etapě jsem poprvé v životě ujel na jeden zátah víc než 100 km průměrnou rychlostí větší než 30.
Řevnice: již po několikáté jsem vyrazil na kole do tankodromů na Praze-západ. Před tím jsem trochu vylepšil kolo o karbonový představec, který jsem ale málo dotáhnul a na cestě do Řevnic se mi dvakrát sklopila řídítka, když jsem vymetl díru. Vždy jsem to dotáhl o trochu víc, ale pořád to asi nestačilo. Naštěstí v místě závodu silnice do kopce celkem v dobrém stavu a taky poměrně jezdivý i když dlouhý kopec. Nebýt toho, že jsem se celý ten závod docela klepal z pomyšlení, že se to nemuselo protočit jenom v řídítkách, byl bych zajel líp. Laco mi sice říkal, že jsem měl asi radost, když jsem ho předjel. Ale skutečně jsem neměl ten den na to po zkušenosti s představcem ani pomyšlení. V Řevnicích cítím vekou šanci na zlepšení, vyjde-li počasí.
Stodůlky: start jsem promeškal, protože jsem nedopatřením (asi jak jsem zase koukal po dírách v silnici) přehlídnul místo startu (prý nějaký viadukt nebo co), tak jsem se musel zeptat PeBeho, kde že je start, ale to už většina startovního pole byla v nedohlednu. Sjížděl jsem co se dalo. Na zpáteční cestě jsem v Kuchaři na vyvýšeném přechodu pro chodce opět protočil řídítka! No to snad ne. Naštěstí se hnula jen o trochu a vlastně by se s tím nejelo špatně nebýt toho, že se mi posunula i pravá brzdová páka asi o 2 cm dolu. Ještě, že byl v cíli ochotný Laco a ty čtyři šroubky na prokletém představci mi dotáhnul. Slouží to bez problému dodnes! Díky Laco. Taky jsem si na tomhle závodě uvědomil, že moje kolo po odlehčovacích úpravách není na nástrahy na zdejších silnicích zas až tak vhodné. Po krátkém přemýšlení jsem hned následující den zakoupil rám Tarmac, na němž jsem se odhodlal postavit druhé, tentokrát odolnější kolo.
Klikovy vrchy: zde jsem po loňské neblahé zkušenosti zvolil taktiku v kopcích jet rekreačně a až za Sýkořicí jet naplno, jako časovku. Bohužel jsem nepočítal s tím že bych měl taky střídat (ale kdo ví jak by to dopadlo, kdybych skutečně střídat začal). Radši bych na to zapomněl.
Halounské okruhy: první okruh jsem poměrně dlouho visel se svým balíkem, v druhém mě začaly nějak divně bolet nohy a přestalo mi to jet. Večer cítím neklamné přízraky chřipky. Vyléčím to během třech dní opět Gutarem.
Poslední šlápnutí: že jsem měl na začátku týdne chřipku jako památku na Halouny, to dopadlo zatraceně dobře. Tři okruhy jsem visel jak jsem mohl za Lacem, sice ne úplně ideálně, ale visel. Pak to najednou řeklo dost a já byl rád, že jsem vůbec dojel. Nebýt té chřipky, byl by reálný průměr o 5 km/h víc než na jaře.
POSPOS: hezká trať, až na ty přejezdy kolejí. Konečně jsem sestavil Tarmaca, kterého jsem tu zajel. A dobře jsem udělal, že jsem ho koupil. Tuhý, ale neskutečně pohodlný rám. Na maratóny bude jako dělaný.
Celý týden před Vítáním Martina jsem stavěl zimní kolo kdyby nevyšlo počasí – na starého Favorita montoval Ultegru (!)
zde. Nechal jsem se unést tím, že nemusím řešit blatníky...
Vlastně Martin patří do nové sezóny. Tu minulou jsem vedle „závodění“ zasvětil i vylepšování kola LeMond. Částečný upgrade na Dura-Ace, díly Bontrager RXXXL, apod. Tím jsem se dostal na cca 6.8 kg bez pedálů. Na výměně středu BB-7900 za něco použitelného jsem ale strávil docela dost času. Ty 6mm úzký šmejdy - hádejte kdo ty ložiska vyrábí - mají rozumný odpor až po zahřátí na 50°C, a ani po několika tisících km není znát sebemenší zlepšení v chodu. Vymytí a namazání olejem také nevede k cíli. Boční těsnění od Shimana je taky hi-tech. Nejprve jsem viděl problém právě v něm, ale chyba je jednoznačně v ložiskách. Nakonec jsem zůstal u ložisek od Enduro Bearings, co dává Trek do BB90 (MR2437, viz obr. v 53x11, 3/2010, s.85), se kterými kolo docela ožije. Pro ty, kdo chtějí mít pořádný Hollowtech střed (a ne to co podle mě kvalitativně neodpovídá ani řadě Sora) a nechtějí tolik experimentovat, doporučuji značku Aerozine. Tam jsou aspoň normálně široká ložiska co se normálně točí a odpadá problém s vyřešením rozebíratelného upevnění na osu klik jako u ložisek 2437, kde je kov na kov a osa není úplně přesná (má cca o 0.1 mm menší průměr než vnitřní kroužek). Čili to po čase začne v rytmu šlapání cvakat. Namazání hustou vazelínou, jak doporučuje Enduro není spolehlivé, tudíž je nezbytné použít rozebíratelné upevňovací lepidlo na ložiska (např. Loctite 641, je ale drahé a nedá se koupit v malém balení) nebo to vyřešit jinak.
2, Nejkrásnější zážitek ze sezóny 2010?
Na Králi, když jsem na 150.km měl tolik sil, jako bych právě sednul na kolo.
3, Nejhorší zážitek ze sezóny 2010?
Jak jsem už psal - když jsem se moc oblíknul na Slapech. Naprosté peklo už od prvního kopce.
4, Nejlepší šlapkovská hláška či úryvek z reportu 2010?
To co Quit pravil kolem jedoucím cyklistům na POSPOSu, když se domníval, že patří k nám...
5, Nejlepší šlapkovské foto sezóny 2010?
foto
6, Nejlepší šlapkovský report sezóny 2010?
Malinův ale i D!ablův z Krušnotonu.
7, Jak probíhá zimní příprava?
Zimu bytostně nesnáším. Stejně tak běhání nebo nedej Bože lyžování. Tak to vidím na válce a zase válce. Nejspíš budu rovněž pokračovat v přípravě a vylepšování mých kol, neboť zde pozoruji na rozdíl od trénování hmatatelné a hlavně trvalé výsledky.
8, S jakými cíli vstupuješ do sezóny 2011?
Dojet dlouhého Rampušáka, dojet Beskyd tour dál než na Smrček, zkusit Sudety (když už mám kolo Specialized), nebýt tolikrát poslední, naučit se s tretrami. Po špatných zkušenostech s chozením v zarážkách Look jsem „přešel“ k Time RXS. Za celý rok jsem v tretrách ujel 12km, a potil jsem se víc než na Beskydu. Budu si asi muset stanovit nějakou odměnu za to, až mi to půjde bez problémů. Zatím to ale vidím bledě. Stejně jak to nazuju, tak si vzpomenu, co řekl brácha: „To je teda úpadek civilizace, když se prodávaj boty, ve kterejch se nedá chodit!“ Do sněhu tretry tahat nebudu, a proto další pokusy zase na jaře. Trochu uvažuji, že se zúčastním soustředění na Jižní Moravě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
