Technik – 2 kola ve vybrané společnosti

Technik – 2 kola ve vybrané společnosti
Po týdnu od Halounských okruhů se účastním svého druhého hromaďáku, který mi přinese nebývalý zážitek ve formě 23 kilometrové účasti v čelním balíku.

Startuje se do nepříjemného kopce přes kostky. Přestože jsem asi v 1/3 startovního pole nedaří se mi zachytit tempo špice a za Hřebčí mám na čelo ztrátu asi 30 metrů. Od čelní skupinky se pěkně vlní tasemnice cyklistů až ke mně. Teď hlavně tu tasemnici tahat tak aby se nepřetrhla. Asi po kilometru šílené jízdy, kdy si šahám dost hluboko do svých rezerv je čelo na dosah. Jede nás vpředu asi 20 až 30. V každém sebemenším stoupání jedu šrot a na konci mám co dělat, abych uvisel.

Nájezd do druhého kola ve stoupání na hřebečském tankodromu zvládám ve stoje na velkou a nahoře znovu tak, tak lepím posledního.
V prudké levotočivé zatáčce v Makotřasech pak dochází k první kritické situaci. Jeden ze závodníků přeceňuje adhezi svých plášťů s vlhkou vozovkou a bleskurychle jde k zemi. Snad je to bez zranění. Naštěstí mám rezervu asi 5 metrů a daří se mi vyhnout, musím to ale brát vnějším obloukem a za zatáčkou ještě s několika ostatními lepíme díru. Čelo samozřejmě moc ohledů nebere, ba naopak.
Mám dost. Oznamuji mile povzbuzujícímu Kolíkáčovi, že příští kopec je moje konečná. Kolíkáč radí shodit v Hřebeči na kostkách na malou, abych mohl nahoře s balíkem zrychlit. Moc nadějně to ale nevidím. Ve sjezdu do Hřebče jdu na čelo s tím, že to zkusím urvat, ale na kostkách to přese mě sviští zleva zprava. Nahoře mám 10 metrů a to je vzhledem k mým silovým rezervám proklatě mnoho. Za mnou široko daleko nikdo a já, jako na Halounech když mi to za Housinou ujelo, jedu na výlet, ale zbraně ještě neskládám.

Slupnu gel, zapiji nějakým tím …xtrinem, nebo jak se to zove. Za mnou téměř celé třetí kolo jen prázdnota. Před Hřebečí jsem dojet asi 10 až 12 člennou skupinkou s více než čtyřmi šlapkami (Kubajz, Léňa, Gejza, Gavoš, …). Necítím se moc dobře a mám obavy, abych to v Hřebeči uvisel. Snažím se si odfrknout, za což jsem hned kárán Gavošem, který to tu zjevně šéfuje. Ale jo, nechal jsem tam malinkou dírku.
Nájezd do 3. kola a já, světe div se, nemusím lepit chvost. Nahoře jsem mezi prvními a cítím nebývalou sílu. Během 4. a 5. kola tedy jedu bez větších problémů ve druhé skupině a podílím se i na tempu. Jsem samozřejmě peskován naším velitelem za svůj začátečnický styl jízdy, ale uklidňuje mě, že stejný problém mají i ostatní.
Pár kiláků před cílem nás dojíždí druhý balík a tempo roste. S blížícím se cílem cítím mezi závodníky nervozitu. Dokonce dochází i několika konfliktům. Tu nadává borec z druhého balíku ať se tu kur… nes… a táhnu dozadu, tu někdo zavírá Kubajze, div ho neshodí do škarpy, za což slízne pořádnej seřev. Najednou je tu cílové stoupání a já se nijak dramaticky nepropadám. Jako amatér se opět projevuji až v cíli, kde na otázku pořadatele, za kým jsem dojel, reaguji jen tupým pohledem. Moje konečné umístění tak zřejmě asi skutečnosti neodpovídá, s odstupem času si ale vybavuji, že jsem před sebou těsně před cílem viděl firemní dres vlnícího se Léni.

Závěrem tedy znovu děkuji všem, co si poděkování zaslouží, a již se velmi těším se na příští sezónu.