Krutý rok č. 3

Zhodnocení sezóny 2010 tentokrát vezmu stručně. Jednou dávno někdy v prosinci, někde daleko v Horních Měcholupech jsem si řekl, že se po nejhorším závodním roce způsobené pádem v Roudnici musím co nejrychleji vrátit mezi své lidi a začal jsem trénovat, zima ne zima.

Jak moc jsem chtěl tak to i šlo, prostě jsem vstával ve tři ráno a jezdil po vyautované Praze s vypnutými semafory, pěkně vytrvalostně a v práci jsem byl jako rybička. Bohužel jsem taky hodně padal a lámal jednu patku za druhou, má spotřeba za zimu, pět patek. Shánět patku od Meridy na typ Extreme 907 je docela kumšt, a při mé spotřebě malý zázrak. Cítil jsem se opravdu dobře, ale jak bývá u mě zvykem vše dobré musí v nejlepším skončit a 30.12. den před narozeninami mého syna jsem se rozmáznul v Čelákovicích na ledě tak, že z toho byl měsíc a půl bez sportu.

Leden, proto pro mě znamená, že na konci měsíce mám na stavu najetých kilometrů 0, na nulu jsem čekal přesně tři roky.

Únor nebyl o nic lepší, prostě nešlo vyjet a když šlo, musel jsem pracovně z republiky. V Březnu jsem na to vlítnul aktivně se svými polabskými pokrevníky. Nejvíce mě zezačátku trápil Jestřáb, který jezdil jak ďábel, ale potřeboval jsem to. Iceman s Kolíkáčem moc nejezdili, brouzdal jsem spíše na samotku nebo se severní větví. Vybavuje se mi jeden trénink, kdy se k nám přidal Johny, který vůbec v zimě nejezdil, jen si užíval spinnigu (což jsme mu snad celý rok stále předhazovali). V ten den se jelo opět něco přes 100km přes Nymburk a mě se jelo naprosto úchvatně, úplně jsem nechápal, že to je možné. Kapr, Malina to bylo jasné, že byli v pohodě, ale Johny supěl, Alánek makal prostě ti kteří mi na podzim dávali i 40minut na závodech jeli jako já nebo hůř! V ten den mě nic nebolelo.

Z této euforie jsem byl samozřejmě vyveden hned další víkend, když jsem vyrazil s Kolíkáčem, Malinou, Kaprem a Bobkem. Celý švih jsem kluky brzdil a to nepočítám opravu mého defektu, které se zhostil Malina a nakonec mi v Čelákovicích ujeli, když jeli pohodu za kamionem. Prostě zpět v realitě.

Pak přišla nenápadná pozvánka Igora na výlet do Hrubého Jeseníku, která mě ze začátku moc nelákala především kvůli své délce, ale po ujištění Maliny, že je to vlastně blíž než je psáno jsem vyrazil. Ve finále se nás sešlo opravdu hodně a byl to výborný den a jsem za něj rád. Ukázalo se, že Kubajz celou zimu makal, odtáhnul nám celý úsek Nymburk – Praha proti ne větru, ale vichru, prostě jako z jiné planety. Viděl jsem spoustu lidí, kteří byli v zimě zalezlí, ale s tratí bojovali.

V dubnu jsem si ještě vychutnal výlet na Ještěd, který byl tak plný pocitů, že jsem o tom snad něco i napsal a už jen při psaní této věty si vzpomenu na koblihy paní Kaprové, které byly naprosto dokonalé a už se těším na příští rok. Ještěd mi také přinesl první zajetou dvoustovku v tréninku, no tréninku? Posledních 50km si nepamatuju.

Díky těmto výletům se mi podařilo natočit na mě pěknou porci kilometrů a už jsem se prvních závodů nebál. Přišla Bášť, kde jsem ze šlapek zajel druhý nejlepší čas, s čím jsem vůbec nepočítal, prostě fajn pocit, ten pro který to dělám.

Po Bášti jsem začal řešit jiné věci než kolo, v práci mě čekalo velké, nepříjemné překvapení, které dost ovlivnilo vše ostatní. Trénink vlastně skončil a začal jsem na závody jezdit si jen odpočinout, vyčistit hlavu. Na PRSu jsem ještě žil z kilometrů za březen, tak jsem se mohl svézt ve společnosti Kolíkáče, Johnyho, ale na dalších závodech se výpadek začal projevovat stále víc a víc. Vlastně Prosenice byl poslední závod, který jsem si užil. V Klučenicích jsem dojel poslední (nejhorší zážitek sezony), při dojezdu do cíle mi mával Kolíkáč a spol již z auta při cestě domů, v Doksech nebýt defektujícího Maliny, bych dojel taky mezi posledními prostě skončila taková ta radost pro kterou na závody jezdím.

Květen jsem už nechal jen doběhnout. Znovu trénovat jsem začal až začátkem června, protože jsem si chtěl užít můj oblíbený závod Brdský švih. Sojovice objíždím jen tak po noční směně taky to podle toho dopadlo, ale pak se celý měsíc jen vozím na samotku, dokonce i do Kolodějí nejezdím, prostě začínám znovu. Do Brdského švihu jsem se trochu vzpamatoval, ale žádná sláva, mám ale štěstí a daří se mi usadit se ve výborné skupině s Technikem, Roškym, Mářou, Edou Pinkavou a Alánkem, velká spokojenost.

Z Července mi utkvěly v paměti dvě události. První virtuelně jsem porazil Kuřete v časovce, virtuelně proto, protože mě jako jedinému ze všech závodníků do tratě vjelo auto, které nešlo na úzké lesní cestě předjet tak jsem ztratil dobrých dvacet vteřin a Kuře mě porazil o sedm! Sice byl po devítiměsíční pauze, ale kdy se Vám zadaří porazit takového rakeťáka? Druhá, to byla týmová časovka Spící panna, která se jela naprosto celá v monzunovém dešti, přes řeky na silnici, ale i tak se mi díky klukům podařilo zajet poprvé v mém životě časovku průměrem nad 41km/h!

Srpen to je pro mě měsíc Krále, minulý rok mi utekl, ale tentokrát jsem nechal své starosti doma a vrhl jsem se s minimem najetých kilometrů na tento monument. Dojezd do cíle byl pro mě nejkrásnější zážitek sezóny. Kluci (Míra Zbuzek a Kolíkáč) se se mnou trápili skoro devět hodin, musel jsem si hrábnout na své absolutní dno.

V Záři jsem si také užil práci domestika, kdy jsem vlastně celé Stodůlky jel s Divou Bárou a opravdu mě to bavilo. Velmi často jsem si vzpoměl na časy, kdy jsem takto jezdil na Diabla. Po pracovní stránce se mi stále nedařilo a kolo a má rodina byli jediné radosti tohoto období. Bohužel na závody přestaly jezdit pravidelní účastníci, kteří by mi svým přístupem, názory, povídáním, přítomností pomohli na tyto problémy nemyslet. Jen v prostoru startu a cíle šlo prohodit pár slov, ale to jádro prostě chybělo a na trati jsem byl sám úplně. Takže závody už pro mě neměly kouzlo vymazání si hlavy a získání nových zážitků. Poslední světýlko byla účast na časovce z kopce, kde jsem se mohl svézt s Quitem.

Celou sezónu jako každý rok uzavřel POS, který taky nebyl takový jako dříve a to především díky minimální účasti šlapek. Opravdu jsem nechápal většinu nezúčastněných proč nepřijeli, tady přece nejde o to vyhrát, sám jsem i přes totální neformu, nechuť, přijel a po třech defektech dojel. Ti co přijeli si to užili, jak jsem se propadal skupinkami mohl jsem si popovídat skoro s každým. Až na místě jsem viděl, že celý závod zařídil Diablo and family, pěkně jsem byl na sebe naštvaný, že jsem přes svoje problémy neviděl okolo a nijak nepomohl….proto, jsem si řekl, že se to už nebude opakovat a minimálně s jedním závodem příští rok pomůžu minimálně na 60% ze všech činností!